Zabloudění mě osvobodilo

Stává se vám v životě, že bloudíte? Jdete někam a netušíte kam a proč? Já zabloudila a to doslova.

Před pár dny jsem jela sama s dětmi do města. Bydlíme na vsi, takže naše cesty do většího města je vždy výprava na půl dne. Město máme zhruba 20 min jízdy autem. Ovšem tentokrát nám opravují silnici a kruhový objezd. Fronta na půl hodiny. V autě tři děti a venku 28°C. Cestu do města jsme si užili i během stání. Dívali se po okolí a povídali si.

Cesta zpátky byla zábavnější. Zabloudili jsme a na navigaci se nešlo spolehnout.

Nejdříve jsem si řekla, že si objednám klidnou a plynulou jízdu. Město bylo ucpané, ale i tak, jsem vjela do kolony. Po pár minutách se otáčím a jedu jinudy.

Vjíždím za město, kde je nádherný les. Cestu si užíváme a navigace krásně spolupracuje i s Lukáškem, který mě naviguje, aby se v autě zabavil.

Cestu si užívám, krásná příroda, nové cesty, krásné počasí a malé děti spí. Co víc si přát.

Idylka končí v době, kdy přijíždíme k ceduli za 2 km slepá ulice.

????

Zastavuji a ptám se paní na cestu. “ To je blbost, zavřený to není. Jezdím ta každý den. Jeďte a za 6 km budete už na místě.“

Super! Tak to asi spletli, nebo jsem to špatně pochopila. Tak jedeme dál, povídáme si a ejhle!? STOP! Silnice uzavřena.

????

Otáčím se a hledáme jinou cestu. Ovšem navigace stávkuje a vzhledem k tomu, že se z ní ani nedozvíme, kde je co uzavřený a kudy je objížďka, tak se na ni ani nemůžeme spoléhat.

Začínám být mírně histerická. Nevím kde jsem, neznám to tu a ani nevím kudy jet. Je poledne, měla jsem být dávno doma. Musím udělat oběd, uklidit, pracovat, děti se vyspí v autě, takže už mít chvilku klidu nebudu a za chvíli přijde manžel z práce. Zastavuji a dívám se „do blba“.

Stojím na křižovatce. Tak jo.. pití máme, benzín taky, děti jsou v klidu. Uděláme si výlet. Když se dostaneme až na Kokořín, třeba půjdeme i na hrad 😀 vezmu si žvýkačku a odbočím doleva.

Dostáváme se do krásného lesa. Jen silnice, stromy a slunce. Nádhera.

Najednou mi vše došlo. Jak je ta situace podobná i tomu, co běžně prožíváme.

Na chvíli jsem podlehla té své škatulce, co bych měla, co musím a co nestíhám. V době kdy jsem přijala skutečnost, že nevím kde jsem, ale užiji si to a podíváme se i jinam.. vždyť o co vlastně jde? Ztratit se ani nemůžu. Je to jen v mé hlavě. Každá cesta někam vede, vždy na té cestě někoho potkám, kdo mě může nasměrovat, pomoci a poradit. A když budu mít jasný směr – tedy dostat se domů – dostanu se. Dřív nebo později, ale dostanu. A to je důležité.

Projíždíme kolem skal, úlů, lesů a najednou vyjíždíme kousek od naší vesnice jen z jiné strany.

Vše jsme stihli. Děti mi doma pomohly a vše probíhalo v klidu. 😀

Máte podobný zážitek s uvědoměním? Napište mi a podělte se o zážitky 🙂