Miluju jí, nedokážu bez ní být! Lpíme na vztazích?

Kromě zdravotních problémů nejčastěji řešíme vztahy. Poslední dobou se mi scházejí maily, dotazy a zprávy od mužů ohledně nenaplněných vztahů. Jsou ve vztahu – nevztahu, ani nevědí jestli ten vztah vůbec ještě pokračuje. Partnerky přestaly komunikovat, odstěhovaly se, chtějí klid. Chtějí žít svůj vysněný život třeba i s někým jiným nebo jim prostě život singl vyhovuje více. A řekněme si upřímně, tahle doba tomu hodně pomáhá. Přijde mi, že buď chce žena rodinu – a tedy i partnera, který se o ní a děti postará (protože to je přece povinnost!), nebo jsou tu ženy, které zjistily, že je výhodnější být sama, ať s dětmi nebo bez nich. Děti v tomhle přestávají hrát roli. Moderní žena se totiž rozhoduje sama za sebe. Když je přece šťastná ona, budou i děti. A ONA je šťastnější sama. Než se doma starat ještě o chlapa, který sedí doma a například hraje hry na PC.

Problém žen je komunikace (mužů často také, ale ti to vnímají jinak). Žena řekne ve většině případů věci, které ji trápí až v době, kdy už je rozhodnutá, jak bude jednat dál. A to už mnohdy je jen informativní část, muž s tím nedokáže už nic udělat. Ovšem žena dávala tolik náznaků, tolik možností, aby si všiml, že není šťastná. Jen on ji nechápe, nevidí a neslyší.

Muži většinou začnou jednat až v době, kdy je žena mezi dveřmi, rozhodnutá být sama a začít jinak a lépe.

A právě v tuto chvíli mi pošlou email (žena posílá během celé doby, kdy začne pochybovat o vztahu). To je jeden velký rozdíl a také důvod k zamyšlení.

„Miluju jí, nedokážu bez ní žít! Nechci bez ní být! Nechci být šťastný, chci být s ní! Jen s ní mohu být šťastný.“

„Rozumíme si, máme tolik společného, netlačím na ní v ničem, ve všem se shodneme. Teď už na ni mám čas a ona mi vrací to, když jsem ten čas neměl. Chci být s ní.“

„Máme spolu dceru, je to láska mého života. Měla vše, co chtěla. Jezdila na dovolené, nic nemusela řešit. Je to jediná žena, která je jiná a já ji miluju. Nechci přijít o rodinu!“

Pocit lpění, strachu, bezmoci, vzteku a nepochopení.

Říká se, že skutečná láska je svobodná, bezpodmínečná, léčivá.

Platí to i v téhle podobě?

A tak jsem začala situace vnímat jinak, vzpomněla jsem si na své nevydařené vztahy a okamžitě se mi promítlo mé dětství.

I když jsem byla milované a chtěné dítě, něco v životě mi chybělo. Pochopení, láska, objetí. A hlavně v době, kdy jsem tohle nejvíce potřebovala. Mnohdy totiž to, co máme, bereme jako samozřejmost a uvědomíme si vše, až když to nemáme. To znamená i v těžších dětských chvílích. Jenže jako děti vnímáme svět úplně jinak. Rodiče máme jako středobod Vesmíru. Jsou to lidé, ke kterým se vracíme a od kterých se vzdalujeme. Potřebujeme je. Potřebujeme jejich pohlazení, pochopení, motivaci a podporu. Jejich pozornost. Slyšet, že to zvládneme, že nám věří, nasměrovat výše nebo poradit jak se máme v některých situacích zachovat. A tak to hledáme i dál ve vztazích. U ostatních. Neumíme to, co potřebujeme dávat sami sobě a pak i ostatním.

Naše dětství bylo hodně o příkazech – tohle udělej, tohle nedělej, proč to děláš, proč to neděláš? Ale nikdo nám neřekl, jak to chodí ve vztazích, v práci, v rodinách atd… Ze vzorce bezpečné a dokonalé rodiny (protože jinou nemáme a neznáme) se přemístíme do vztahu, který pokračuje přesně v daném programu. A končí v době, kdy si uvědomíme, že to není ten náš vysněný vztah, ta rodina, ke které jsme v dětství utíkali ve snech a myšlenkách. V takové rodině jsme si vše říkali, radili si, pomáhali si, měli jsme se rádi a dávali si to najevo, byli za rodinu vděční, neposlouchali stále to „Už aby si byl v práci! Jdi raději na pivo. Bez tebe je nám líp!“ apod..

Program vztahů převzatý z rodiny můžeme přerušit hlavně tím, že v těchto situacích uvolníme energii a necháme ji dozrát – dospět. Tato situace je totiž „zamrzlá“ v době, kdy nás zasáhla, tedy v dětství. Pokud se vžijeme do této situace zpět, pochopíme, proč takto naši rodiče jednali (jako dospělí to vidíme pak úplně jinak), vezmeme si z daného momentu pouze poučení pro nás samotné a energii uvolníme, blok dozraje a uvolní se. Tím se rozplyne i problém v naší dospělosti. Najednou nemáme už potřebu bojovat o pozornost, která se nám od partnera či partnerky nedostává. Nemusíme žadonit o lásku, která je plná strachu ze samoty, ze ztráty o rodinu nebo vzteku, že jsem opět něco nedokázal, selhal jsem, zklamal jsem (sebe, rodiče, partnera/-ku).

Mnohdy tyto situace také zaviní i to, že nejsem zvyklí být jen sami se sebou. Žít se sebou. Jsme zvyklí žít s někým. Jdeme ze vztahu do vztahu, jen abychom nebyli sami a nenudili se. Je totiž lepší vše sdílet s tím vysněným a vytouženým, než být všude sám.

Pokud rozklíčujeme, proč tak lpíme na někom druhém, hodně se nám uleví. Naučíme se žít se sebou, získáme svou rovnováhu, stabilitu a budeme daleko více připravenější na ten náš vysněný a vyrovnaný vztah.

Jaké máte zkušenosti vy? Dokážete žít plnohodnotně sami se sebou a zároveň si pustit do života někoho, kdo je stejně vyrovnaný jako vy?

Komentáře
  • Přihlaste se k newslettetu

    Každý týden obdržíte výklad karet a zajímavosti ze světa duchovního rozvoje.

  • Kategorie